Kouzlo zimní vločky

 Každá vločka je jedinečná. Nikdy nenajdeme dvě stejné. Přesto se snášejí k zemi v tichém tanci, spojují se a vytvářejí krajinu, která se třpytí v záři světla. Jedna jediná je křehká, téměř neviditelná, ale v množství se zrodí síla, která dokáže proměnit celý svět kolem nás. Vločky tak připomínají samotné lidstvo. Jeden člověk je sám o sobě zranitelný, rychle se rozplyne. Ale když se lidé spojí, dokážou tvořit, chránit a žít v jednotě.

 Jednou jsem pozorovala, jak vločka dopadá na můj svetr. Jemně se zachytila na struktuře vlněné látky, než se začala pomalu rozpouštět. V tom okamžiku jsem si uvědomila, jak křehké je naše bytí a přesto pevně propletené s vlákny, která nás obklopují. Stejně jako vločka nacházela oporu ve vlně, i my hledáme oporu v druhých, v komunitě, v plynutí života.

Tento motiv ke mně přišel ve chvíli, kdy jsem hledala sama sebe. Ptala jsem se, kam vlastně patřím. Kde je mé místo mezi ostatními. A tehdy jsem pochopila, že tak jako vločka zůstává věrná svému tvaru, i já mohu zůstat sama sebou, a přitom být součástí většího celku. Individualita a společenství nejsou v rozporu. Teprve společně se stáváme něčím krásným, co přesahuje jednotlivce.